Jak na domácí kino? Jak postavit dobře sladěný systém prostorového zvuku.
Přinášíme několik pravidel pro sestavení dobře sladěného systému prostorového zvuku "domácího kina". Pravidlo č. 1 – občas je možné porušovat pravidla, neboť ne vždy lze nalézt optimální řešení z hlediska zvuku i designu, zejména při snaze o zakomponování do interiéru.
Abyste si mohli užít prostorový zvuk, potřebujete nějaký AV receiver pro domácí kino, nejméně šest reproduktorů, aktivní subwoofer, vhodný prostor a v neposlední řadě také velikou obrazovku nebo projekci.
Výběr reprosoustavy
Hotové sestavy pěti reproduktorů
Hledáte jednoduché a rychlé řešení? Hotové sestavy pro domácí kino, nebo ještě lépe soundbary pro vás budou tou nejlepší volbou. Nicméně i přesto se vyplatí dobře si přečíst produktové specifikace a to zejména u levnějších sestav.
Pokud si chcete sestavu vybrat sami, budete potřebovat následující:
- Dobrou centrální reprosoustavu pro reprodukci dialogů. Bývá umístěna nad nebo pod TV, podle toho je třeba vybírat provedení.
- Přední reprosoustavy (levá + pravá), umístěné typicky vedle TV. Nejčastější volbou jsou sloupové (podlahové) nebo regálové reprosoustavy, existují ale i vestavné (do zdi, do stropu).
- Dvě nebo více prostorových/efektových reprosoustav, které jsou umístěny po stranách mírně vzadu (5 kanálů) nebo dvě přesně po stranách a dvě zhruba naproti předním reprosoustavám (7 kanálů).
- Jeden nebo dva aktivní subwoofery.
- Pokud máte moderní receiver, který podporuje Dolby Atmos, přidejte si ještě jeden nebo dva páry stropních reprosoustav, potažmo reprosoustavy podporující Dolby Atmos.
Jestliže chcete, aby byly reprosoustavy nenápadné, zamyslete se nad možností výběru zcela nenápadných vestavných reprosoustav, tzv. in-wall (do zdi) a in-ceiling (do stropu). Případně můžete zvolit speciální ploché reprosoustavy, které budou dobře opticky ladit s plochou TV či projekčním plátnem.
Pokud si při výběru nevíte rady, rozhodně se vyplatí obrátit na lidi z tohoto oboru. Rádi vám poradíme, popř. navrhneme řešení, které bude odpovídat vašim představám.
Poznejte lépe funkci reprosoustav
Každá reprosoustava, přesněji každý kanál, má svou nezastupitelnou roli. Pokud znáte jejich funkci, bude snazší vybrat ten správný model. Hlavní funkcí reprosoustav je věrná reprodukce zvukové scény včetně prostorového rozložení. Přitom je žádoucí, aby zdroje zvuku, viditelné v obraze, shodovaly se skutečným zdrojem jejich zvuku – tedy s příslušnou reprosoustavou. Tomu je třeba přizpůsobit umístění zejména předních reprosoustav. Obecně platí, že ze zvukového hlediska je nejlepší vybírat co možná největší reprosoustavy, nejméně dvoupásmové. Z estetického hlediska naopak bývají preferovány co možná nejmenší, nezřídka jednopásmové modely, které ale obvykle neposkytují odpovídající kvalitu zvuku a už vůbec ne hlasitost.
Centrální kanál
Nejvytíženější reprosoustava z celé sestavy slouží k reprodukci prakticky všech dialogů a zvuků, které přicházejí zepředu (tedy naprostá většina zvuků, jejichž původce bývá v vidět v obrazu, zejména v jeho střední části). Proto je potřeba centrální reprosoustavu umístit doprostřed nad nebo pod TV. Zde se rozhodně nevyplatí šetřit.
Máte-li plochou TV umístěnou na stěně, může být zajímavou volbou vestavná centrální reprosoustava do zdi, případně uzpůsobená plochá reprosoustava, která bude vhodně ladit s TV a nebude nutné kvůli ní shánět stojánek nebo poličku – zavěsí se stejně jako TV. Při výběru centrální reprosoustavy se rozhodně vyplatí zohlednit i zbytek reprosoustav – zejména přední reprosoustavy by měly být podobného charakteru, aby byl charakter zvuku pokud možno stejný, neboť zvuky velmi často přecházejí mezi dialogovým kanálem a předními kanály L+R. Počet pásem, objem a nejlépe i typy jednotlivých měničů všech předních reprosoustav by měly být pokud možno shodné.
Přední reprosoustavy
Tyto reprosoustavy slouží zejména k reprodukci hudby a dále zvuků, které mají svůj původ u stran obrazu nebo kousek mimo zorné pole (některé dialogy ale hlavně zvukové efekty). Někdy mohou suplovat i funkci subwooferů, pak ale musí být objemné, aby dokázaly reprodukovat i nejnižší frekvence s patřičnou úrovní
Vhodné jsou jak regálové reprosoustavy (ty je však dobré doplnit subwooferem), tak sloupové reprosoustavy.
Surroundové reprosoustavy
Účelem těchto surroundových reprosoustav bylo původně obklopit (angl. surround) diváka zvukem prostředí – tzv. ambientním zvukem (déšť, vítr, doprava, atd.), často k tomu sloužil jen jeden společný kanál (formát Dolby Surround). Přesnější lokalizace těchto zvuků tedy byla původně nežádoucí a z tohoto důvody byl surroundový kanál frekvenčně omezený do cca 7 kHz. Později s narůstajícími technickými možnostmi se tyto kanály začaly více a více využívat i pro zvukové efekty, kde alespoň přibližná lokalizace byla žádoucí, nicméně hlavním účelem stále zůstává především vykreslení obecných zvuků prostředí za účelem lepšího vtažení diváka do děje.
Z tohoto důvodu je dobré dodržet doporučené umístění reprosoustav, které často vychází na stěny nebo na strop. Umístění výše, než je úroveň uší, je vysloveně žádoucí, reprosoustavy by rovněž měly být jen mírně vzadu – zhruba ve směru, kam dohlédnete, když otočíte (pouze) hlavu přes rameno (přesně je to 105° až 115° od přední osy) – platí pro 5.1 systém, který je nejpoužívanější. Možnostem umístění v konkrétním interiéru je pak třeba podřídit výběr reprosoustav (naopak to často možné není), vestavné (in-wall) nebo stropní (in-ceiling) provedení může často vytrhnout trn z paty. Obvykle je možné použít i o něco menší reprosoustavy, než pro centrální či přední kanály, s jejich miniaturizací by se to ale nemělo přehánět. Existují samozřejmě i systémy s více kanály, které mají za cíl zlepšení možností lokalizace (při úhlu více než cca 60° mezi reprosoustavami začíná být patrná „mezera“ znemožňující věrnou lokalizaci virtuálního zdroje zvuku mezi reprosoustavami a reprosoustavy tak z celkové scény zvukově více ční) – 6.1 přidává čistě zadní kanál, 7.1 používá dva zadní a dva čistě boční kanály. Tyto systémy již dokáží relativně věrně reprodukovat zvuk virtuálního zdroje z libovolného směru (= kolem dokola). Posledním výdobytkem techniky je pak Dolby Atmos, které přidává i další stropní kanály, aby rozšířil oblast pro virtuální zdroj zvuku do celé horní polosféry.
U surroundových reprosoustav máme trochu volnější ruku v tom, kterým směrem se budeme ubírat, zejména u systému 5.1 – zda přesnější lokalizace za cenu zhoršení pocitu obklopení zvukem, nebo naopak upřednostníme příjemný ambientní zvuk, ovšem s horší lokalizací těch několika případných zvukových efektů, které by se mohly ve filmu vyskytnout. Lepší lokalizace docílíme s klasicky řešenými reprosoustavami, zatímco lepší pocit obklopení zvukem vytvářejí tzv. dipólové reprosoustavy (díky osmičkové charakteristice se při správném umístění dostane zvuk k divákovi nepřímo). Existují i specializované surroundové modely, které umožňují přepínat oba režimy (di-pole/bi-pole, případně solid/diffuse), kdy se liší polarita dvojice reproduktorů ta, že reprosoustava buď vyzařuje přímo (v ose režim bipole s oběma reproduktory ve fázi), nebo se naopak v ose nachází minimum vyzařovací charakteristiky (dipole, kdy jsou oba reproduktory v protifázi) a dominantní začnou být nepřímé odražené zvuky (tzv. difuzní zvukové pole).
Subwoofer (LFE)
Pokud plánujete domácí kino, rozhodně myslete i na subwoofer, alespoň jeden. Spousta programů či počítačových her obsahuje speciální zvukovou stopu právě pro tento reproduktor (LFE – low frequency effect). Právě nízké frekvence dodávají zvuku velikost a objem. Správě nastavený subwoofer může rovněž výrazně obohatit poslech všech typů hudby, neměla by však být jen o něm. Vzhledem k estetickým požadavkům jsou reprosoustavy často příliš malé a subwoofer je tak jedinou možností, jak reprodukovat alespoň nějaké basy. Není však dobré na to příliš hřešit a poddimenzovat ostatní reprosoustavy. Obvykle to totiž není jen za cenu frekvenčního omezení - malé reprosoustavy obvykle mají zatižitelnost jen pár jednotek wattů a díky své velikosti mají ještě i malou účinnost, takže hrají opravdu slabě.
Stále platí, že objem nejde nahradit. Nízké frekvence se šíří všesměrově, navíc mají vlnovou délku srovnatelnou s rozměry místnosti. Z těchto důvodů existují jistá specifika při jejich umístění – především to, že v nedostatečně zatlumené místnosti (což jsou skoro všechny domácnosti v tomto pásmu) jeho frekvenční charakteristika dost závisí na jeho umístění. V praxi se to projeví tak, že na některých frekvencích vyzařuje s vysokou účinností, zatímco na jiných je vyzářený výkon velmi slabý (i když se reproduktor snaží). Tyto frekvence se pak mění podle umístění reproduktoru v místnosti. Pro minimalizaci „děr“ je tedy vhodné subwoofer umístit poblíž rohu místnosti, rozhodně se však vyhnout prostředku jakékoliv ze stěn. Poté je potřeba doladit úrovně v rámci kalibrace celého systému.
Akustika
Možná si myslíte, že pokud nejste profesionální studio, nepotřebuje tento aspekt řešit. Ovšem to je zásadní omyl. Dříve bývaly obytné místnosti často plné akusticky pohltivých materiálů a prvků, jako jsou např. police s knihami, objemné polstrované pohovky a gauče, obývací stěny, obrazy, atd., nebylo tedy tak těžké dosáhnout uspokojivých akustických parametrů. Dnes jsou trendem štíhlé elegantní hladké linie, kvůli pocitu prostoru jsou místnosti často v podstatě nezařízené a s množstvím velkých prosklených ploch. V takovém prostředí je tak velmi často problém rozeznat dokonce monofonní od stereofonního zvuku, neboť díky silným všudypřítomným odrazům přichází zvuk vždy ze všech stran s prakticky stejnou úrovní, a navíc trvá poměrně dlouho, než úroveň odrazů klesne. Bez ohledu na kvalitu reprodukčního zařízení tak lze počítat s tím, že sice poznáte kdo a zhruba co říká (možná ještě zda stojí vepředu nebo vzadu), to je ale asi tak vše. Jakékoliv další investice do reprodukčního systému jsou tak v podstatě zbytečné, protože budou jen vidět, ale nikoliv slyšet.
Nicméně i tak existuje řešení, které může být dokonce esteticky přínosné (akustické prvky mohou mít například podobu obrazu s potiskem dle přání) a přitom zásadním způsobem dokáže zlepšit akustické parametry, takže najednou bude poznat odkud co hraje. Pokud Váš interiér má podobné rysy, jako zde popsaný, a plánujete zřízení domácího kina, rozhodně neváhejte kontaktovat naše odborníky, kteří Vám pomohou vybrat vhodné akustické řešení.
Světlo a obraz
Na závěr ještě několik doporučení k osvětlení – pro maximální zážitek a přitom dobrou světelnou pohodu, kdy nedochází k únavě očí, je potřeba vědět ještě několik obecných pravidel: Lidský zrak je stejně jako sluch schopen přizpůsobit se podmínkám. Neustále se adaptuje na světelné podmínky – úroveň i barvu osvětlení, které mozek neustále kompenzuje tak, abychom viděli co možná nejlépe. S úrovní celkového osvětlení se mění zejména vnímání kontrastu. Zjednodušeně lze říci, že pro nejnižší hodnoty osvětlení je poměr jasu pro vjem černé a bílé asi 1:10, zatímco v silně osvětleném prostředí je to 1:1000 i více. To je potřeba brát v úvahu při nastavení osvětlení i obrazu. V klasickém kinosálu je tedy poměrně velké plátno, které vyplňuje značnou část zorného pole. Celkový vjem jasu je tedy dán převážně obrazem na plátně a rovněž jas plochy je volen tak, aby byl přiměřený jinak tmavému kinu. Naproti tomu pozorovací úhly televizí bývají obvykle nižší, než u pláten v kině, takže na celkovém vjemu osvětlení se podílí obrazovka méně, než velké plátno a tak se zrak adaptuje na nižší střední hodnotu osvětlení, než jaká odpovídá jasu obrazu TV. Bude-li tedy místnost temná, zato obraz TV jasný a s vysokým kontrastem, bude pro oko příliš kontrastní a bílá barva bude oslňující – oko se brzy unaví a sledování obrazu bude nepříjemné. I z tohoto důvodu se doporučuje nemít při sledování TV zcela tmavou místnost.
Opačným problémem je parazitní světlo, které způsobuje nežádoucí odrazy na obrazovce TV. Matné obrazovky (a stejně i klasická plátna) reagují na osvětlení tím, že jsou omezeny nejtmavší tóny (jsou světlejší, než by měly být, prosvětlené světlem v místnosti), nicméně v obraze nejsou vidět jasné odlesky. Naproti tomu lesklé obrazovky fungují jako zrcadlo – parazitní světlo nezvyšuje celkový jas obrazu nejtmavších tónů, zato jsou vidět ostré odlesky, které jsou ještě více rušivé. Na to je potřeba myslet při doladění osvětlení scény a zvolit takové, které v místnosti udrží příjemnou hladinu osvětlení a přitom nebudou v obraze vidět odrazy zdrojů světla. Hladině osvětlení je pak potřeba přizpůsobit i nastavení obrazu (jas, kontrast, nepřehánět to s ostrostí, která má tendenci zdůrazňovat šumy a tvořit falešné zdvojené kontury). Barvě osvětlení je pak potřeba přizpůsobit i barevné podání obrazu – pro nižší hodnoty osvětlení místnosti je přirozenější teplejší podání obrazu.
Pro klasická matná bílá plátna platí to, že úroveň černé je jen taková, jak černá je neosvětlená část bílého plátna. Z tohoto pohledu je tedy nesmysl volit například jasnou a bílou místnost, neboť obraz na plátně pak bude mdlý. Při tmavších stěnách a jinak stejné hodnotě osvětlení bude obraz daleko lepší. Ideálním řešením pak je výběr nějakého technicky pokročilého plátna se schopností potlačení okolního osvětlení jako je např. Slate od společnosti Screen Innovations.
Máte zájem o bližší informace nebo potřebujete poradit s podobným řešením?
Mohlo by vás zajímat:
Ozvučení zahrady